Ve dnech 11. až 13. července se český nároďák vydal na World Cup do Bruselu. Jednalo se o první třídenní turnaj, a tak se každý den hrálo méně zápasů a tempo nebylo tak vražedné.
Češi dostali ne zrovna jednoduchou skupinu: Japonsko, Itálii, Filipíny a Norsko. S první zmíněnou zemí se utkali hned v pátek. Japonci rychle běhali, ale národní tým se nenechal unavit a zápas šel po catchi do prodloužení, kde soupeřům trvalo asi pět minut projít českou obranu k vítěznému gólu. Po prohře 70*:120 následoval zápas s Nory, kteří Čechům nastříleli spoustu gólů z rychlých breaků, což vedlo ke konečnému skóre 20:170*.
Druhý den národní tým s nevelkým náskokem porazila Itálie 130:80* v jinak příjemném utkání, když přihlédneme k jižanským povahám. Proti Filipíncům, mezi jejichž řadami bylo hodně Američanů, se Čechům hrálo hůře, ač se snažili sebevíc, o čemž vypovídá výsledek 20:90*.
Čtvrté místo ve skupině znamenalo pro národní tým zápas s Austrálií, která byla jedním z favoritů na medailové příčky. Navzdory silnějšímu soupeři však Češi hráli velmi dobře, a protože chytili zlatonku, prohráli jenom 60*:140. Následující utkání se přesunulo až na neděli kvůli celodennímu zpoždění. Českým hráčům to však vyhovovalo, neboť tak měli zápasy lépe rozložené mezi všechny dny.
Neděli začali hrou proti Polsku, prvnímu výkonnostně srovnatelnému týmu za celý turnaj. Při zlatonce Češi o gól vedli, ovšem Polákům se podařilo chytit, a tak zápas skončil s výsledkem 60:80*. Národnímu týmu poté zbýval poslední soupeř celého turnaje: Švýcaři, s nimiž se část týmu znala. Utkání, v němž Češi konečně zaslouženě vyhráli 160*:60, tak navíc proběhlo v přátelské atmosféře. Pak už zbývalo jenom koukat na zápas o bronzovou medaili a finále.
Výsledné 30. místo by mohlo budit zdání, že se Češi od poslední účasti na mistrovství světa nikam neposunuli, což rozhodně není pravda. Odehráli několik velmi kvalitních zápasů i proti násobně lepším soupeřům, ovšem los základní skupiny a herní systém jim příliš nepřál.
